"Bílinské sojky"

Puťák máme (bohužel) už za sebou !!!

Putovní tábor Bílinských sojek :             15 - 21.7.2010 

platba za nákup potravin na osobu :      - vyšlo to na krásných 301,- Kč    

Jinak nás celý tábor vyšel na 26 785,- Kč (2 435,- Kč na osobu). Z toho z prostředků společnosti jako cestovní příkaz bude uhrazeno 23 741,- Kč. 

Tak to tedy k formalitám a financím, abyste milí účastníci věděli, zač je toho loket...  a došlo Vám, proč je potřeba přijít na brigádu na sečení sena na Kostrlík.

No jak to tedy probíhalo? 

Jako tradičně, dva dny před odjezdem se ozvala Andrea, že to s ní vypadá nevalně a v den odjezdu to i potvrdila. Co se dá dělat, už jsme si na to asi zvykli... Zakoupené místenky do vlaku a jízdné tam i zpět jsme neřešili, protože bylo jisté, že v těsných lehátkových kupé pro 6 lidí se bude onen jeden volný regál jedině hodit pro uložení batohů. To se také ukázalo jako prozíravé. 

15.7.2010. Na nádraží se nás tedy slezlo 11. Z Bíliny jsme vyrazili  s hodinovým zpožděním kolem půl desátý (v Mostě někdo ukradl na trati zabezpečovací zařízení, takže z toho směru vlaky přijížděly mírně řečeno nestandartně). Ve dvou kupátkách jsme se nakonec díky tomu jednomu zakoupenému místu navíc nakonec poskládali celkem bez problémů, do Prahy jsme si připravili nocleh, nafasovali prostěradla a zbytek cesty v hrozném vedru jsme se snažili prospat. Další zpoždění jsme nabrali před českým těšínem, kde pro změnu spadla trolej... Ať žijí České dráhy - dvě hodiny už Slováci  nedokázali  dohnat. 

16.7.2010. Do Liptovského mikuláše jsme tedy po 11 hodinách dorazili již s přesvědčením, že plánovaný autobus do Pribyliny nám ujel a budem tam tvrdnout další 4 hodiny. Naštěstí pan řidič se asi taky někde zdržel, takže veškeré zdržení z vlaku jsme těsně dohnali a do Pribyliny dorazili v přehřáté autobuse s čůrky potu na čele podle plánu. Hurá. Bylo kolem poledne, hned jsme vyrazili do 4 km vzdáleného kempu v Račkovej doline. Za hodinku jsme se tam s plnými bágly po rozehřátém asfaltu, co se nám lepil na podrážky, doplazili. Než jsme vyřídili vstupní registraci, Jaromír st. našel vhodné mídto pro u táboření a pak už to lítalo jako obvykle - po půl hodince tábor stál. Bohužel jsme také zjistili, že kempová prodejnička potravin - bufet je již zavřený a po sehnání obsluhy navíc ještě, že chleba stejně už jaksi není na skladě. Nebylo co jíst. Spojili jsme tedy příjemné s užitečným a poznávací cestu do Skanzenu Liptova v Pribilině jsem spojili seště znova s návštěvou samotné obce konkrétně malé sámošky s ochotnou obsluhou. Pořídili jsme tam základní potraviny na následující 2-3 dny a večer. Samotná návštěva Skanzenu byla celkem slušnou akcí i když v tom vedru by to asi bylo lepší někde v lese nebo u vody. Nicméně jsme poznali, jak asi žili místní obyvatelé před 100 a více lety a máme tedy srovnání se současností. Naštěstí, jak jsem později zjistili  od nadmořské výšky 1000 m se za těch posledních pár set let nic moc nezměnilo... Večer jsme uvařili krupicovou kaši.  Máslo jsme pak schovali v chladné vodě na dně řeky, protože jinak by bylo v tekutém stavu. Takže jsme te den den dali asi 12 kilometrů po asfaltu. "Taková rozcvička", jak říkal vedoucí...

17.7. Budíček už v sedm - na plánu byla hřebenová tůra s první dvoutisícovkou. K snídani s čajem padl  bochník chleba s máslem a marmeládou. K němu čaj nebo kakao ze zbylého mléka. Rychle vyrážíme na tůru, čekalo nás asi 17 kilometrů a celkovým převýšením přes 1 300 m. Cesta začala hned humorně - na jednom místě jsme nějak zakecali  a minuli značku, nechali se vést cestičkou a skončili jsme jinde než jsme chtěli - na sjezdovce, kde cesta končila. Protože jít zpátky dolů nikdo nechtěl, rozhodli jsme se pro cestu po vrstevnici přes dvě hluboko zaříznutá údolíčka s bystřinami místy s kapradinami a trávou po pás, přes povalené stromy... prostě divokou přírodou. Padlo mnoho nespokojených slov ale nakonec z toho bylo pěkné dobrodružství. Když jsme konečně zas dorazili na zelenou značku, všichni měli už dost a to jsme nebyli ani ve třetině stoupání. Po další hodině jsme bohužel museli konstatovat, že Trangy ta štrapáce polem nepolem  postihla fyzicky natolik, že jí nezbude, než pro ten den tůru ukončit a Jaromír st. spolu s ní tedy odešel do tábora s tím , že nám následně půjde naproti. Ostatní ve vedru se zcela promočenými svršky dorazili na hranici lesa mezi kosodřeviny a následně i nad ně - otevřely se nám takové pohledy, za které to rozhodně celé stálo - skalnaté vrcholy, alpská luka s množstvím květů, lavinové svahy výhled dodaleka - prostě paráda. Šiška salámu a bochník chleba do nás zahučely jen to zasyčelo a nosiči potravin měli lehčí batohy. Bohužel se také ale povážlivě ztenčovaly zásoby tekutin a to jsme ještě nebyli v půlce. Následující hřebenovka mezi 1600 a 2184 metry byla docela útrapná - slunci se nedalo uhnout a vrcholu nevidno - mnozí to psychicky těžce nesli a v duchu i nahlas přivolávali na vedoucího různé nepříjemnosti. Vznikla tak ale také první hláška puťáku. jejím autorem je Jaromír ml.: ....o dáme, jeto o vůli!!! Tak jsme všichni zatli vůli a nakonec o dvě hodiny později, než nám hlásily turistické ukazatele dorážíme na vrchol Barance 2184m.

Sláva. Následující "jenom sestup" po hřebenovce do Žiarského sedla nás téměř dodělal - připomínal místy skutečně horskou dráhu - asi 2 km tam vypadají jako dračí hřbet. Po odpočinku v Žiarském sedle  jsme se spustili o pár set metrů níže ke krásnému plesu, svalažili si nohy. Po cestě jsme viděli sviště, který na nás upozorňoval hlasitě svoje soukmenovce. O pár metrů níže jsme z potoka doplnili lahve úžasnou chladivou vodou, dorazili zbytky chleba a salámu. Nějak rychle se začalo zatahovat, tak jsme přešťastní, že nás čeká už jen cesta z kopce padali po zelené do údolí Jamnického potoka. Cesta je to krkolomná o zlomení kotníku ale při dobrém soustředění na cestu se to dá zvládat.  Tmavě modré až černé borůvkové lejno uprostřed cestičky arozdrápaná borovice s hnízdem divokých včel hned u cesty, nás upozornila na to, že když tu nejsme my tak je tady král zdejších hor - medvěd. Od toho poznání jsme se snažili držet jak si v chumlu. Trochu nám to pak hatil vývoj počasí. Během pár minut se obloha zatáhla totálně a na úrovni začátku lesa začla bouřka se slejvákem a dokonce kroupami. cestičky se v mžiku proměnily potůčky a naše boty v malé rybníčky. V dešti jsme si to mazali z kopce dalších 5  kilometrů, na čvachtání v botách jsme už nehleděli. Pohrdli jsme i dvěma seníky, kam se dalo schovat - z pohledu mokrých bot bylo lepší upalovat do tábora.

Dorazili jsme tam tedy se značným zpožděním oproti plánu. Naštěstí přestalo pršet, takže jsme se převlékli do suchých věcí a teplo v duši doplnila horká polévka, kterou jsme si hned uvařili. Bohužel vyhlídka na další den nebyla nijak dobrá - z Čech se podle zpráv z mobilů valila bouře a déšť a ten první náraz - 17 kilometrů v horském terénu vyžadoval větší odpočinek. Při návratu vznikla další hláška puťáku. "Pane vedoucí," pravil Luboš, "mě bolej nohy"... suchá odpověď vedoucího: "No a co jako?" se pak stala universální odpovědí na všechny stížnosti.

   A pak jsme spali a spali.

18.7.2010. Slibovaná bouřka která v Evropě smetla nejeden strom vyvolávala obavy vedoucích  v táboru plném vzrostlých smrků. Hlavní vedoucí toho tak moc nenaspal a od tří hodin ráno pohlížel k západu, kde se skoro souvisle blýskalo. Do Račkovej doliny to dorazilo kolem šesté ráno - hromy blesky, slejvák - kemp se proměnil na několik hodin v rybníček a stany připomínaly vodní bubliny - Ladě a Trangy se za stanem udělalo jezero s 10 cm vody, to vedoucí odvodnil stružkou. Naštěstí máme fakt dobrý stany, takže k žádnému podstatnému zatopení vnitřku stanů nedošlo a všichni se ve stanu mohli válet až do oběda. Obědu předcházela snídaně ne stanu - při jejímž rozdělování, kdy vedoucí v dešti pobíhal zcela mokrý  mezi stany s naporcovanými vánočkami, vznikla další hláška. Luboš z tepla sucha stanu a spacáku : "A bude k tomu (k vánočce) nějakej nápoj?" Vedoucí promočenej venku: " Hovno k tomu bude, vody je kolem dost".....

Kolem obědu v souladu s předpovědí pršet přestalo, vyrazili jsme do kempové hospody na oběd a odpoledne prošli procházkou asi 10 kiláků podél podtatranské magistrály, jak říká vedoucí "víceméně po vrstevnici" (další okřídlené konstatování, které už ke konci nikdo nebral jako obraz reality). Nikdo po včerejší zkušenosti nechtěl chodit z kopce, protože věděl, že zpátky to bude naopak do kopce. Po cestě jsme sušili trekovky ždímací ponožkovou metodou, kterou jsme se naučili loni v Žacléři. Skutečně navečer jsme měli boty skoro suché. Večer byly špagety na sladko a s kečupovou omáčkou, jak kdo chtěl. Ukázalo, se že už jsme takový konzumenti, že ve dvou kotlíkách najednou už není možné špagety uvařit tak, aby to k něčemu vypadalo. Naštěstí se to aspoň dalo jíst a všichni zalehli spát s plnými žaludky kolem desáté.

Na 19.7.2010 jsme nachystali další velkou tůru údolím Račkovského potoka až k jeho závěru se závěrečným stoupámím na dvoutisícovku Bystrou a na Račkové plesa. Byla to nádherná výprava a celkem schůdná, půl dne do kopce, půl dne z kopce. 

V závěru Račkovej doliny jsme se rozdělili na dvě družstva - úderné sportovní čtyřčlenné družstvo (jaromír st, Jaromír. ml, Martin a Lada) vyrazilo na vrchol Bystré 2248 m.n.m. a zbytek (vedoucí , Trangy, Maky, Luky, Luboš, Filip a Kuba) se rozhodl pro menším převýšení za to hezčí prožitek  - cestu k plesům. Na plesa to už po nabitých zkušenostech byla "brnkačka", přivítali nás zase svišti, nikde ani noha, pohodový oběd (rybičky z konzervy) a povalování se v trávě... úderný tým to měl horší, vrcholy se totiž na jejich cestě zahalily do mraků, takže vrcholu sice bylo dosaženo, ale bez náležitého výhledu a vrcholové foto připomíná záběry z filmu Titanic. 

I od plesa nás nakonec vyhnal příval chladné mlhy, kdy teplota klesla najednou snad o 10 °C. Sešli jsme se zase v domluvenou hodinu u koliby v závěru údolí a do tábora sešli rychlou poměrně pohodovou chůzí. Dohromady jsme za ten den asi zase dali kolem 15 kilometrů, vrcholové družstvo s 1400 m převýšením.  Zpestřením byl po cestě tam i zpátky  asi 100 m úsek cesty, který byl v daný moment potokem a nedalo se to moc obejít, takže boty musely dolů a hezky jsme to v té studené vodě probrodili. K večeři byla zase polévka s chlebem. Někteří si do bufetu zašli na kofolu. Večer jsme pak rozdělali oheň a snažili se dosušit některé stále ještě mokré věci. 

20.7.2010. Poslední den již bylk ve znamení odjezdu, snídaně proběhla jako  s čajem nebo kakaem rohlíky s paštikou nebo máslem. Tentokráale bylo docela slunečno, tak jsme ještě dali vyklusávací  tůru po vrstevnici  asi 8 km do Podbanského a totéž zpět. Do podbanského jsme sice nedošli, protože jsme opět zakecáním sešli ze značky, ale to nikomu nevadilo, prostě jsme se prošli krásnou krajinou mezi lesem a  lukami  s ovcemi a krávami, ovčáckými psy a bači. Odpoledne jsme stany balili za deště, po té co jsme si oběd dali zase v hospodě. Cesta z kopce do Pribyliny nám denní dávku chůze zakulatila na 20 kilometrů, autobus do Liptovského Mikuláše jsme v pohodě stihli a pak už se jen odehrávala zrcadlová kopie příjezdu - večerní naloděni na vlak, obsazení týchž kupátek, k večeři bageta z bufetu, přerušovaný drkocaný spánek na železničních lehátkách, střídavě zima a vedro, podle toho jak se chovalo pootevřené okno v kupé. Slovenské dráhy dělaly, co mohly - jelo se přesně na čas, české dráhy dokázaly vyrobit 20 minut zpoždění jen to fiklo už před Olomoucí.   

Jinak lidi - Roháče jsou v létě překrásné hory a kdo se nebojí surové přírody, proměnlivých horských podmínek a pořádné makačky, nepotřebuje každý den počítač nebo televizi, může tam strávit krásné volné dni při kterých si vyčistíte hlavu raz dva.   

Propozice na putovní tábor!!!

Putovní tábor Bílinských sojek :             15 - 21.2010 

Odjezd z Bíliny přímým vlakem do Liptovského Mikuláše 15.7.2010 20:32 

Putovní tábor se s ohledem na celkovou fyzickou náročnost týká pouze starších fyzicky zdatných členů oddílu. Místem pobytu a putování budou západní Tatry (Roháče). Roháče jsou nejméně profláklou částí Tater, poněvadž tam nejsou žádné lanovky a všude se musí hezky po svých. Odměnou ale bude pohled na bezvadnou horskou přírodu. Očekávejte maximální drsňárnu - budeme denně překonávat výškové rozdíly přes 1300 m a chodit kolem 20 km (budou samozřejmě i oddechové dny. Chodit ale budem většinou s malým batůžkem s vybavením jenom na daný den a na celou trasu budem mít opravdu celý den, takže se to dá podle mého soudu lehce vstřebat. Takže kromě běžného vybavení bude mít každý svůj batůžek na tůry, aby do něj pobral jídlo a vodu na den, pláštěnku a kousek šatstva pro případ, že se nějak ochladí nebo naopak oteplí. Podmínkou jsou fakt dobrý boty, radši starší rozchozené, než super ale nové. Vařit budem jenom večer, jinak počítejte se studenou stravou. Pobývat budeme víceméně v jednom kempu a odtud se bude vyrážet do okolí.

 Ti, kteří ještě nevlastní  občanský průkaz, musí mít platný cestovní pas!!! 

Předpokládá se jinak standardní vybavení na 5 dní, na které jste zvyklí, stanů máme dost, budou rozdány na nádraží podle toho kdo pojede. Návrat se odehraje podle toho, jak se podaří zajistit dopravu, počítejte ale, že nejpozději se vrátíme 21. 7. odpoledne, spíše to ale bude v ranních hodinách. Z Liptovského Mikuláše to jede po osmé večer, tak pokud se podaří zajistit lístky na tento vlak, můžeme zase jet přes noc z 20 na 21. a v Bílině být ráno. 

Na Slovensku se jede v Eurech, tak pokud budete chtít nakupovat, nějaké si opatřete. Bezpodmínečně bude mít každý sebou pojišťovací kartičku zdravotní pojišťovny nebo její kopii. Připojištění na cesty opatřím hromadně v cestovce.

Kvůli zajištění místenek na vlak nutně potřebuju co nejrychleji, nejpozději ale  do pondělí 5.7. vědět od vás všech , zda pojedete. 

Konečné složení expedice 7.7.2010:

vedoucí Karel, Maky, Martin, Jaromír st., Jaromír ml., Luky, Trangy, Lada, Andrea, Luboš, Filip, Kuba.

Jede nás tedy 12 - celá stará sestava. Andree budem držet palce, aby si zase něco těsně před odjezdem neudělala, nebo aby se jí nenarodil další sourozenec...

Pro holky vezmeme 2 stany pro kluky 4, aby byl 1 stan pro 2 lidi.  

Poslední poznámky před odjezdem:

Andrea asi jako obvykle nepojede - volala, že má teploty (že by cestovní horečka?) 

Trangy, nezapomeň hygienické potřeby. Všichni - nezapomenout občanku (do 15 let pas), repelent, pláštěnku, 2l lahev na pití, každý svůj batůžek na tůry, průkazku zdravotního pojištění nebo její kopii, svoje léky, plavky, karimatku spacák. Jedny boty na nohy, druhé do batohu (sandále +- trekovky nebo botasky).

14.6. - 20.6. 2010  Národní kolo Zelené stezky  -  Zlatého listu 

           Družstvo sojek ve složení Lukáš, Michal H., Honza, Klára a Jana v národním měřítku poskočilo zase o jednu příčku výše, když v páteční (18.6.) soutěži překonalo dalších devět týmů z celé republiky a umístilo se na úžasném pátém místě této soutěže. Jako obvykle samotnému soutěžení předcházel týden plný přírodovědných exkursí her a výletů do okolí místa soutěže. Tím místem byla tentokrát osada Zátoň  na Šumavě, v nadmořské výšce kolem 800 m, nedaleko vrcholu pověstného Boubína.  

Na místo byl soutěžní tým dovezen v pondělí večer auty (Pavel  Karel) první 3 dny jim pak byla vedoucím Jarka a od čtvrtka večera  už to byl zase vedoucí Karel. Bydlelo se, zase jako obvykle v chatovém táboře. První tři dny byly věnovány různorodým přírodovědným exkursím s odborníky, ve čtvrtek jsme soutěžili a v sobotu vyrazili a výlet do Boubínského pralesa. Výlet a stejně tak celá činnost během exkursních dní byla poznamenána zimou, deštěm, mokrou trávou a blátem - prostě holinkami ale nakonec nám chybělo jen to koupání, ke kterému se nakonec během krátkého poledního slunce soutěžního dne odhodlali Honza s Klárkou. 

Vyhlášení výsledků v sobotu večer bylo opět velkou společenskou událostí s velmi živou až hlučnou atmosférou a hlavně plné radosti pro náš tým. Naši dva hoši Honza a Michal se stali oblíbenci botanika Leoše a vůbec náš tým malý postavami se velice vyznamenal znalostmi.   

Domů jsme vyrazili zase auty v neděli dopoledne.

páté místo v národním kole této soutěže je zatím největším úspěchem našeho nového soutěžního týmu, který může dosáhnout v budoucnu mnohem více, pokud u své činnosti zůstane... Vždyť i v kategorii mladších jsou Ti naši soutěžící těmi nejmladšími !!!

24.4.2010 vítězství  v Zelené stezce  -  Zlatém listu krajské kolo

           Naše družstvo sojek se spolu se skupinkou rozhodčích z naší společnosti zúčastnilo krajského kola Zelené stezky - Zlatého listu v Krásné lípě. tentokrát jsme postavili pouze družstvo v mladší kategorii - oba dva Michaly, Lukáše, Kláru, Janu a Honzu. Obě tříčlenné družiny prokázaly výjimečné znalosti o přírodě a tak v soutěži zvítězily s úžasným náskokem 40 bodů (vítěz 162, druhý 122 bodů). Takové jasné vítězství tady ještě nebylo!!!!! Postup do národního kola je tedy naprosto zasloužený. Musíme jen doufat, že děti se budou moci zúčastnit náročného týdenního klání národního kola v červnu. Za zmínku stojí ještě dvě Michalovy boule, které už do pondělní schůzky sojek splaskly a které si dotyčný pořídil pádem na obrubník chodníku, když ho při škobrtnutí převážil batoh. 

           Díky patří i straším členům společnosti, kteří se zúčastnili jako doprovod, nebo rozhodčí  tedy M. Machové, L. Musilové, L. Hoškovi, A. Pikešové, J. Žampachové, J. Vaníkovi  a K. Machovi. Naše rozhodcovská stanoviště měla na soutěži rovněž zcela výjimečnou úroveň a bylo to oceněno hlavním organizátorem soutěže.

termíny soutěží a putovního tábora v roce 2010:

Putovní tábor Bílinských sojek :             15 - 21/22.7.2010 (definitivní informace, termín se už měnit nebude)

Putovní tábor se s ohledem na celkovou fyzickou náročnost týká pouze starších členů oddílu. Protože je velmi pravděpodobné, že tábor proběhne na Slovensku, je potřeba aby Ti, kteří ještě nevlastní  občanský průkaz, měli platný cestovní pas!!! Předpokládá se jinak standartní vybavení, stanů máme dost. Detailní propozice budou k dispozici nejdříve měsíc před odjezdem. Den odjezdu (15. - čtvrtek) se týká až nočních hodin, celý den tedy ještě máte k dispozici.

Indiánská stezka, krajské kolo, Povrly:                    15.5.2010

Zelená stezka - zlatý list, kraj. kolo. Krásná Lípa:     23 - 24.4.2010

Schůzky Bílinských sojek na Gymnáziu                každé pondělí 15:00 - 17:30 

12.9.2009 - Další úspěch na Indiánské stezce. 

Naše Dorostenky Lada a Maky a nejmladší hoši Michal a Honza postoupili na národní kolo indiánské stezky, které se odehrávalo v Libušíně u Kladna. Jeli jsme tam rovnou ráno před soutěží a bohužel bez Michala, který nakonec onemocněl den před soutěží. Nastalou situaci, kdy hrozilo, že Honza si nezasoutěží, přesto, že byli s Michalem vítězi krajského kola a byla vyhlídka na velmi dobré umístění v kole národním, jsme vyřešili operativně tak, že jsme místo Míši vzali sebou Klárku. Samozřejmě jsme dopředu věděli, že to bude problematické a uvidíme, co na to rozhodčí, protože v této soutěži nemohou startovat smíšená družstva. Za dorostenky jela Lada s Maky, postoupivší z druhého místa v krajském kole soutěže. Na místě pak rozhodčí vyřešili situaci tak, že Klárce s Honzou dovolili startovat s tím, že si prostě celou soutěž proběhnou jaksi mimo hodnocení. Když se z trasy vrátily Lada a Maky a vyprávěly, jak se jim dařilo, bylo zřejmé, že je to na medaili. Když nečekaně brzo přiběhli Honza s Klárou, podezříval je vedoucí, že někde minuli nějaké zkušební stanoviště, protože tak rychle se nikdo z trasy soutěže nevrátil. Čekání na vyhodnocení bylo soutěžícím zkráceno veselým divadlem, ve kterém si Honza i zahrál vlka a ukázkami výcviku psů včetně zásahu policie proti ozbrojenému pachateli čehosi. Ceny během vyhodnocení předával primátor města Kladna. Naše matadorky se nechaly porazit pouze o několik minut Netopýrkami z Liberce (nechápu jak mohli ztratit 3 minuty na savcích a 4 na památkách - mohly být klidně první), kterým podlehly již v krajském kole a v národním kole tedy skončily na 2. místě. Boj to byl velice napínavý, přímo to jiskřilo vzducherm - v minulosti si tyto dvojice již pozice několikrát vyměnily a jejich běžecké časy jsou skoro shodné, takže záleží na momentálním štěstí a vědomostech. Během vyhodnocování kategorie nejmladších chlapců vznikl malý problém pro pořadatele - v kategorii byli nuceni vyhlásit dvě vítězné dvojice - tu oficiální, která splňovala všechny regule - byli to dva hoši - a pak tu neoficiální - Honzu s Klárou. Jejich výsledný čas i po přičtení všech trestných minut totiž byl lepší, než u oficiálních vítězů (a to jak u děvčat tak u kluků). Takže i naši nejmenší borci odjížděli ze soutěže s nejvyššími vavříny, pouze bez hezkých cen, které mohl dostat jen oficiální vítěz. Co dodat, tato soutěž je naše a doufáme v další úspěchy i v dalších letech, kdy se snad zase více prosadí naši starší kluci.