|
Deník přírody - 8.4. - 14.4.2006
Po slunečných víkendových dnech začaly hladiny řek opadat, v pondělí však studená fronta přinesla nový déšť. Rostlinstvo na slunečné dny zareagovalo dalším rozpukem. Na Tobiášovo vrchu například hlaváčky jarní vykvetly na jižním svahu ve stovce trsů. V dubových lesích teď dominují modré až bílé jaterníky podléšky, v zahrádkách rozkvetly i modré ladoňky a bílé bledule. Zaregistrovali intenzivní činnost motorových pil v zámeckém parku. Důvodem je likvidace vývratů několika starých stromů a náletových dřevin - hlavně bezinek. Největší padlý strom - javor mléč - mě překvapil svým stářím - napočítal jsem téměř 150 letokruhů. Park je v hrozném stavu - spousta stromů povalených podzimními vichřicemi, odlomené větve, všudypřítomný bez černý. Sasanky teprve vystrčily první červenavé lístky. V týdnu začaly intenzivně pučet javory jasanolisté - v květních pupenech se objevily náznaky tyčinek. První plazi vylezli ze zimovišť a nabírali energii slunečních paprsků. Pozoroval jsem tak samečka ještěrky obecné, ještě umazaného od hlíny ve vybledlém hnědožlutém šatě. Ve vodních nádržích se již páří ropuchy obecné a na břehu můžeme spatřit skokana skřehotavého. V jedné požární nádrži s nedostatkem samic ropuch jsem zaregistroval humorný pokus ropušího samce pářit se se skokaní samicí. Při silnici na Hrobčice ležel na poli srnec s parůžky ještě zahalenými do jemného lýčí, patrně zachycený autem. Šelmy a draví ptáci jej postupně rozebírali a vláčeli po poli. V době, kdy jsem jej fotil, již mu chyběly dvě končetiny a celý bok. Karel M. 12.4.2006 Trochu rozpačitý nástup jara sice narušil některé projevy v říši zvířat, ale odvěký, nebo alespoň dlouhodobý řád přírodních dějů se ani náhodou zvrátit nepodařilo. Mezi normálně načasované události patřil například přílet budníčků větších, kteří od začátku měsíce zpívají na svých hnízdištích. Také přílet krutihlava byl v normálu, dokonce snad i trochu brzký. Ale volající pták, kterého jsem slyšel na vrchu Výrovka, nemusel být ještě nutně místní, krutihlavi hnízdí i v severnějších krajinách, ovšem to není tak podstatné. Důležité je, že tento krásný pták, kterého podrobně představíme až v červnu, se stále vrací do našeho okolí, když v evropském měřítku je to druh ubývající. Na
Bořni už podle Karlovy informace mají mláďata krkavci
velcí. To znamená, že snášeli a zahřívali vajíčka
ještě v době mrazů, neboť krkavcům trvá tři týdny, než se z nich
vylíhnou mláďata. Teď bude ovšem nejtěžší dotáhnout výchovu
mladých do zdárného konce. Někteří návštěvníci rezervace se často
chovají hodně neurvale a již několikrát úspěšné vyvedení mláďat
v minulých letech zhatili. Poslední
dva týdny, při čištění a desinfekci budek, činnosti zanedbané na
podzim, se projevuje začínající hnízdní sezóna také výstelkou některých
budek zeleným mechem (to
jsou budoucí hnízda sýkor
koňader i modřinek),
nebo šupinami kůry (hnízdní podklad brhlíků
lesních). Naplno se vysokým hláskem
rozezpívaly pěvušky
modré, drozdi zpěvní své opakující se strofy a kosi
černí í svými flétnovými hlasy podbarvují každé
rozednění, švitořivými hlásky se na zahradách ohlašují zvonohlíci
zahradní. Drozdi se více než
kosi zdržují spíše mimo město, i když jsou to oba ptáci vyskytující
se v každém prostředí, kde mají k hnízdění podmínky. Při
pochůzkách okolo Bořně jsem často v minulém týdnu vyplašil z travnatého
lesostepního podrostu sluky
lesní. Mlynaříci
dlouhoocasí ještě úplně nerozpustili svá zimní
hejnka. Sojky
obecné se s hnízděním ještě příliš nezatěžují,
mívají mladé o trochu později, než jiní pěvci, aby měli dostatek
potravy pro svá mláďata – rády jim totiž přinesou cizí holátko.Tak
trochu jsem si zatipoval, jaký ptačí druh asi získá titul ptáka,
který hnízdí v ČR v nejnižší nadmořské výšce. Předpokládat
se to nejvíc dá u konipasa
bílého, který obsadil i celkem pusté řezy lomu Bílina,
ale překvapit může i jiný ptačí druh, třeba vrabec
domácí nebo rehek domácí.
Pozorování
savců jsou mnohem chudší než u ptáků. Tak se musíme spokojit jen s veverkou
obecnou, viděnou u Duchcova, se stopami jezevce
lesního, který se vydává ze svých nor na všechny
strany, důlní a výsypkové prostory nevyjímaje. O srnčí
zvěři budeme asi psát dost často, a tak jen dokumentujeme její
přítomnost nálezem shozeného parůžku, který po roztání sněhu
slouží jako suvenýrek z pobytu v přírodě a je malou odměnou
nálezci za obdiv a úctu k přírodním hodnotám našeho okolí. Míra H. 13.4.2006
|
