Fytogeografie    

Katastrální území města Bílina a jeho bližší okolí se rozprostírá na rozhraní dvou fytogeografických okresů. Jsou to Podkrušnohorská pánev, která do regionu zasahuje ze severu a Lounsko-labské středohoří (podokresy: Lounské středohoří a Labské středohoří) v jižní části území. Obě jednotky náleží do fytogeografického obvodu Českého termofytika (Thermobohemicum), a to do jeho severozápadní části.

Potenciální a rekonstruovaná vegetace  

Potenciální přirozená vegetace je klimaxová (sukcesně stabilizovaná) nejčastěji lesní vegetace, která by se na stanovišti definovaném konkrétními ekologickými a klimatickými faktory za určitou dobu vyvinula, za předpokladu, že do procesu vývoje takovéto vegetace nebude zasahovat člověk. Při konstrukci mapy potenciální přirozené vegetace území vycházíme ze stávajících podmínek, na nichž se podílejí i nevratné změny člověkem způsobené.

Jak je patrné z mapy potenciální přirozené vegetace České republiky, viz obrázek (Neuhäuslová et al., 2001). Na území Bílinska by vznikaly převážně společenstva černýšových dubohabrových hájů (Melampyro nemorosi-Carpinetum). V okolí Kostomlat by rostly  porosty lipových bučin s lípou velkolistou (Tilio platyphylli-Fagetum), jejichž ostrůvkovitý výskyt je pro Milešovské středohoří charakteristický. Bodový výskyt (je udáván např. na Bořeni) by měly acidofilní břekové doubravy (Sorbo torminalis-Quercetum), které mají těžiště výskytu v kolinním stupni teplých a suchých oblastí (jižní Morava). V Milešovském středohoří je potenciální výskyt této vegetace vázán na výslunné svahy vulkanických kopců.

Rozsáhlé plochy narušené  povrchovou těžbou hnědého uhlí by byly stanovištěm komplexu více či méně pokročilých sukcesních stádií vegetace antropogenních stanovišť.

Potenciální přirozená vegetace Bílinska, Neuhäuslová (2001), upraveno.

Rekonstruovaná přirozená vegetace popisuje vegetaci, která na stanovišti existovala před příchodem člověka.

Podle geobotanického rekonstrukčního mapování (Mikyška, 1969) existovaly v širším prostoru Bílinska před příchodem člověka následující vegetační jednotky.

V nivě řeky Bíliny a jejich přítoků rostla společenstva lužních lesů a olšin (Alno-Padion, Alnetea glutinosae, Salicetea purpureae), rozsáhle byla tato vegetace vyvinuta západně od města Bíliny v okolí Komařanského jezera (mezi Ervěnicemi, Jiřetínem a Mostem) a severně od města Bíliny v okolí Duchcova. Prostorově asi nejrozsáhlejší vegetační jednotkou Bílinska byly dubohabrové háje (Carpinion betuli). Menší pokryvnosti pak dosahovaly subxerofilní doubravy (Potentillo-Quercetum, Lithospermo-Quercetum). Charakteristická lesní a lesostepní vegetace porůstala jižní, jihovýchodní a jihozápadní svahy vulkanických kopců v okolí Bíliny (Bořeň, Zlatník, Kaňkov, Želenický vrch aj.), byly to porosty šipákových doubrav a skalních lesostepí (Eu-Quercion pubescentis, Brometalia pp., Festucetalia vallesiacae pp.). Na minerálně chudých a kyselých substrátech rostly acidofilní doubravy (Quercion robori-petraeae) s ostrůvkovitým výskytem např. v okolí Červeného Újezdu, Ledvic a Korozluk. Jižně a západně od Kostomlat jsou dokládány poměrně rozsáhlé květnaté bučiny (Eu-Fagion).

Recentní vegetace   

Současný stav vegetace Bílinska je mnohem více, než v jiných částech republiky podmíněn negativní činností člověka. Existence bohatých slojí hnědého uhlí v Mostecké pánvi vedla ke koncentraci těžebního a energetického průmyslu. Tato skutečnost měla pro všechny ekologické složky původní krajiny Bílinska fatální důsledky.

V roce 2000 začalo mapování biotopů na území celé ČR pro účely soustavy Natura 2000, viz http://www.nature.cz/index.php?id_subjekty=12&v2=1 . V současné době jsou odborným pracovníkům k dispozici výsledky tohoto grandiózního projektu, které dávají ucelený a vzhledem k rozsahu projektu relativně podrobný přehled o recentní vegetaci ČR. Na základě těchto výsledků, ale i jiných botanických prací lze konstatovat, že vegetace přírodně blízkého charakteru je na Bílinsku přítomna již pouze ve fragmentech, někde však ještě tvoří rozlehlejší relativně zachovalé enklávy.

Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod (sv. Magnopotamion):

Otevřených stojatých vodních ploch s vyvinutou makrofytní vegetací je na Bílinsku poměrně málo. Je známa např. soustava tří chovných rybníčků u obce Lužice (Jaroš, 2004). s rdestem vzplývavým (Potamogeton natans),  růžkatcem ostnitým (Ceratophyllum demersum) a  stolístkem (Myriophyllum spp.). Zelený (1999) také popisuje vodní makrofytní vegetaci s Lemna minor (okřehek menší), Utricularia australis (bublinatka jižní) a Potamogeton crispus (rdest kadeřavý) v malém rybníku severovýchodně od Libkovic. Lze se domnívat, že podobných lokalit bude na Bílinsku více. V rámci rekultivace důlní činností postižených ploch vzniknou a vznikají četné vodní plochy, které do budoucna můžou být vhodným biotopem vodních rostlin. Některé již existující lokality také mohly uniknout pozornosti botaniků.

Rákosiny přirozeně eutrofních vod (sv. Phragmition communis):

Přirozené rákosiny jsou na Bílinsku zachovány pouze fragmentálně v nivách některých malých potoků, na okrajích rybníků, případně v mělkých depresích a zatopených nebo podmáčených propadlinách po hlubinné těžbě uhlí. Větší souvislejší, nicméně druhově velmi chudé porosty lemují řeku Bílinu mezi Želenicemi a Obrnicemi (Tesařová, 2002). V porostech dominuje rákos obecný (Phragmites australis). Z dalších druhů je zastoupen opletník plotní (Calystegia sepium), karbinec evropský (Lycopus europaeus).  Nejcennější je slepé rameno Bíliny u Želenic, kde se mimo uvedených druhů vyskytuje i třtina šedavá (Calamagrostis canescens), zblochan vodní (Glyceria maxima), okřehek menší (Lemna minor),  rdesno peprník (Persicaria amphibia), orobinec širolistý (Typha latifolia), a z druhů jiných společenstev pak často: vrbovka chlupatá (Epilobium hirsutum), máta dlouholistá (Mentha longifolia), kostival lékařský (Symphytum officinale), chmel otáčivý (Humulus lupulus), vzácně též tužebník jilmový (Filipendula ulmaria).

Další lokalitu popisuje Zelený (1999) severně od Červeného vrchu u Braňan. Ve zdejších porostech, jak autor píše, dominují Phragmites australis (rákos obecný), Typha angustifolia (orobinec úzkolistý) a Typha latifolia (orobinec širolistý). Z dalších mokřadních druhů autor uvádí: Rumex maritimus (šťovík přímořský), Epilobium hirsutum (vrbovka chlupatá), Juncus bufonius (sítina žabí), J. articulatus (sítina článkovaná), Veronica anagallis-aquatica (rozrazil drchničkovitý) a v malých tůňkách v porostu orobince roste prý i řasa parožnatka (Chara vulgaris). Stejný autor zmiňuje rákosiny s Phragmites australis (rákos obecný), Typha latifolia (orobinec širolistý), Rumex maritimus (šťovík přímořský), Lycopus europaeus (karbinec obecný), Alisma plantago-aquatica (žabník jitrocelový) a na obnaženém bahnitém dně i s Eleocharis mamillata subsp. austriaca (bahnička bradavkatá rakouská, ohrožený druh) na malém rybníku asi 1 km severovýchodně od Libkovic.

Další rákosiny s dominantním rákosem (Phragmites australis) jsou na březích tři rybníků u obce Lužice (Jaroš, 2004).

Slanomilné rákosiny a ostřicové porosty (sv. Scirpion maritimi):

Společenstva vznikají na slaných nebo silně vápnitých březích potoků, tůněk, návesních rybníčků. Dále se vyskytují na okrajích slatin, na slaniscích i v polních příkopech. V rámci mapování biotopů byl na Bílinsku zjištěn pouze jeden porost, a to na severním hlinitém břehu rybníku na Lužickém potoce, západně od Lužic (Burian, 2003). Společenstvo s dominantním druhem Juncus inflexus (sítina sivá) je dále tvořeno taxony: Bolboschoenus maritimus (kamyšník přímořský, ohrožený druh), Schoenoplectus tabernaemontani (skřípinec Tabernaemontanův, silně ohrožený druh).

Pobřežní vegetace potoků (sv. Sparganio-Glycerion fluitantis):

Vegetace přirozených břehů, písčito-hlinitých náplavů potoků s převažujícími trávami, zejména zblochanem vzplývavým (Glyceria fluitans), nebo vytrvalými širokolistými bylinami s poléhavými až vystoupavými lodyhami, plazivými oddenky a rychlým vegetativním množením. Tento typ vegetace vytváří úzké, na Bílinsku hodně fragmentované linie provázející potoky, strouhy a kanály. Vegetace je bezpečně známá z Loučenského potoku (Kořen, 2002) a ze Syčivky (Jaroš et Pavlík, 2004). Druhové složení je zde velmi chudé a omezuje se zpravidla na kombinace těchto druhů: Epilobium hirsutum (vrbovka chlupatá), Glyceria fluitans (zblochan vzplývavý), Mentha aquatica (máta vodní), Poa palustris (lipnice bahenní), Phalaris arundinacea (chrastice rákosovitá), Scrophularia umbrosa (krtičník křídlatý, ohrožený druh), Veronica beccabunga (rozrazil potoční), Ranunculus repens (pryskyřník plazivý). Výskyt této jednotky na Bílinsku není dosud dostatečně znám.

Vegetace vysokých ostřic (sv. Magnocaricion elatae):

Společenstva vysokých ostřic (Carex spp.) vázaná na různé typy mokřadů, především pobřežní mělčiny rybníků, říční ramena a tůně v pokročilém stavu sukcese. Výška vodního sloupce přes vegetační sezónu zpravidla velmi kolísá. Výskyt těchto porostů na Bílinsku je, dle výsledků mapování, velmi sporadický. Známou lokalitou je např. mokřad severně od Chotějovic na potoku Bouřlivec, ale jak udává Peřinová (2001), lokalita byla v minulosti značně poškozena výstavbou plynovodu a její současný stav je neznámý. Porosty vysokých ostřice také rostou na břehu prostředního rybníku (ze soustavy 3 rybníků) u obce Lužice (Jaroš, 2004).

Mezofilní ovsíkové louky (Arrhenatherion elatioris): 

Louky a pastviny nížin a pahorkatin s dominantním ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius). Z trav se dále vyskytují Dactylis glomerata (srha říznačka), Poa pratensis (lipnice luční), hojné jsou i na živiny náročnější širokolisté byliny (Geranium pratense – kakost luční, Heracleum sphondylium – bolševník obecný, Trifolium pratense – jetel luční), s menší pokryvnosti pak Campanula patula (zvonek rozkladitý), Crepis biennis (škarda dvouletá), Daucus carota (mrkev obecná), Knautia arvensis (chrastavec rolní), Leucanthemum vulgare (kopretina bílá), Tragopogon orientalis (kozí brada východní).

Ovsíkové louky tvoří na Bílinsku poměrně rozsáhlé plochy pastvin často v mozaice s porosty křovin případně i jiných typů trávníků. Společenstva se vzájemně prolínají a vytvářejí na stykových plochách druhově pestré ekotony.

Na intenzivněji spásaných pastvinách jsou přítomny poměrně hojně některé druhy pastevních plevelů, jako např. hadinec obecný (Echium vulgare), pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum – ohrožený druh), bodláky (Carduus spp.) aj. Speciálně Cirsium eriophorum je v travních porostech Bílinska poměrně hojný. Některé plochy silně zarůstají křovinami a expanzivními plevely vlivem absence kosení či pastvy.

Větší porosty ovsíkových luk jsou např. jižně pod Kaňkovem (Skuhrovec, 2001; Tesařová, 2002), kolem Zlatníku a Želenického vrchu (Tesařová, 2002; Jaroš, 2004), na pastvinách jižně od Liběšic a západně od Svinčic (Jaroš, 2004), dále východně, jižně a jihozápadně od Bořeně (Peřinová, 2001), mezi Pražským předměstím Bíliny a Radovesickou výsypkou a na „Staré radě“ pod Štěpánskou horou (Peřinová, 2001).

Vlhké a podmáčené louky (sv. Calthion palustris):

Vlhké až podmáčené louky rostou na glejových půdách v údolích potoků a na jiných stanovištích s trvale vysokou hladinou podzemní vody. Vegetace luk s dominantními travami (Agrostis canina – psineček psí, Carex spp. – různé druhy ostřic, Festuca pratensis – kostřava luční, F. rubra – kostřava červená, Juncus effusus – sítina rozkladitá, Scirpus sylvaticus – skřípina lesní), a širolistými bylinami (Caltha palustris – blatouch bahenní, Cirsium spp. různé druhy vlhkomilných pcháčů, Bistorta major – rdesno hadí kořen, Angelica sylvestris – děhel lesní) náleží do podsvazu Calthenion palustris (vlhké pcháčové louky).

Vegetace se zapojenými, často monodominantními porosty širokolistých bylin vyššího vzrůstu, v nichž se nejčastěji uplatňuje tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), kakost bahenní (Geranium palustre) a vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), a která zpravidla vzniká z vlhkých pcháčových luk (sv. Calthenion palustris) ponechaných ladem, náleží do podsvazu Filipendulenion (tužebníková lada).

Jak píše Burian (2003), vlhké pcháčové louky podsvazu Calthenion palustris se v oblasti Bílinska vyskytují pouze jako neobhospodařované zbytky dříve pravděpodobně hojně zastoupeného  lučního typu. Vlhké louky byly v této oblasti vesměs odvodněny a přeměněny na intenzivní hnojené  louky nebo pole, i když část těchto kultur leží v posledních letech ladem a rychle zarůstá nitrofilní vegetací. Zbytky mokrých luk lze najít pouze v nivě Mukovského potoka nad Holoubkovým mlýnem a v mozaice s dalšími typy luční vegetace po obou stranách silnice spojující místo zrušené obce Hetov s Mukovem asi 3 km východně od Razic. Druhy podsv. Calthenion jsou často doprovázeny šířícími se nitrofyty a některými druhy sv. Molinion caeruleae (např. Galium boreale – svízel severní, vzácný druh). Z ohrožených druhů se pravidelně vyskytuje upolín evropský (Trollius altissimus, ohrožený a zvláště chráněný druh), na loukách východně od Razic rovněž prstnatec májový (Dactylorhiza majalis, ohrožený a zvláště chráněný druh) a ostřice trsnatá (Carex cespitosa, vzácný druh). Stejný autor dále udává, že vegetace podsvazu Filipendulenion (tužebníková lada) vesměs ovlivněná  ruderalizací se vyskytuje společně s vlhkými loukami podsv. Calthenion jako produkt jejich sukcesní přeměny.

Skalní vegetace s kostřavou sivou (sv. Alysso-Festucion pallentis, Seslerio-Festucion pallentis): 

Otevřené trávníky s kostřavou sivou (Festuca pallens, vzácný druh), česnekem chlumním horským (Allium senescens subsp. montanum, vzácný druh) nebo bez výrazných dominant na výslunných skalnatých svazích a skalách. Pravidelně jsou zastoupeny druhy suchých trávníku s širší ekologickou amplitudou, např. Asperula cynanchica (mařinka psí), Dianthus carthusianorum (hvozdík kartouzek), Euphorbia cyparissias (pryšec chvojka) a Potentilla arenaria (mochna písečná, vzácný druh). Charakteristický je výskyt sukulentů, zejména rozchodníků (Sedum spp.). Na strmějších svazích se častěji vyskytují i druhy skalních štěrbin, např. tařice skalní (Aurinia saxatilis, vzácný a zvláště chráněný druh) a drobné kapradinky rodu Asplenium (sleziník). Z dalších druhů se na některých lokalitách hojně vyskytuje koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica, silně ohrožený a zvláště chráněný druh), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica, vzácný druh), rozchodník velký (Hylotelephium maximum), jestřábník bledý (Hieracium schmidtii, vzácný druh), svízel sivý (Galium glaucum), hadinec obecný (Echium vulgare), chrpa latnatá (Centaurea stoebe), pelyněk ladní (Artemisia campestris), pamětník rolní (Acinos arvensis), čistec přímý (Stachys recta), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago, ohrožený a zvláště chráněný druh). Asi nejznámější lokalitou s tímto typem vegetace je Bořeň. Poněkud druhově chudší, resp. odlišnější jsou porosty na Zlatníku (Tesařová, 2002), nad levým břehem Bíliny západně od Bořeně (Tesařová, 2002) a Kostrlíku.

Úzkolisté suché trávníky (sv. Festucion valesiacae, částečně i Bromion erecti):

Více nebo méně zapojené nízké trávníky na výslunných svazích o různém sklonu, zpravidla na bazických horninách. V porostech dominují trsnaté traviny: kostřava valiská (Festuca valesiaca), ostřice nízká (Carex humilis, vzácný druh), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), kavyl vláskovitý (Stipa capillata, vzácný druh), nebo péřité druhy kavylů (Stipa pulcherrima - ohrožený a zvláště chráněný, S. pennata - ohrožený a zvláště chráněný, S. tirsa - silně ohrožený a zvláště chráněný). Většinou jde o sekundární vegetaci vyvinutou na místech původních teplomilných doubrav v minulosti využívaných jako pastvin pro ovce.

Na Bílinsku se tato vegetace vyskytuje např. pod vrcholem Zlatníku, kde je významná populace kavylu Ivanova - Stipa pennata (Jaroš, 2004), dále pak na travnatých plochách pod vrcholem Želenického vrchu, zde je udáván, naposledy Kubátem (1970) výskyt hlaváčku jarního (Adonis vernalis, silně ohrožený a zvláště chráněný druh). Úzkolisté stepní trávníky se také mozaikovitě vyskytují na pastvinách západně od Svinčic (Jaroš, 2004), na Kaňkově a pastvinách pod Kaňkovem (Skuhrovec, 2001; Tesařová, 2002), na jihozápadním úpatí Bořeně (Peřinová, 2001). Významnými a chráněnými lokalitami jsou: přírodní památka Dřínek s populacemi kavylu tenkolistého (Stipa tirsa), kavylu Ivanova (Stipa pennata) a koniklece lučního českého - Pulsatilla pratensis subsp. bohemica (AOPK ČR, 2002; Peřinová, 2001), dále přírodní památka Lužické šipáky s Astragalus austriacus – kozinec rakouský, ohrožený a zvláště chráněný druh (Bělohoubek, 2002) a národní přírodní památka Jánský vrch u Korozluk s ovsířem stepním (Helictotrichon desertorum, silně ohrožený a zvláště chráněný druh), bělozářkou liliovitou (Anthericum liliago), koniklecem lučním českým (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), hlaváčkem jarním (Adonis vernalis), kavylem Ivanovým (Stipa pennata), k. Smirnovovým (S. smirnovii, kriticky ohrožený a zvláště chráněný druh), a se silně ohroženým a zvláště chráněným kozincem bezlodyžným - Astragalus exscapus (Bělohoubek, 2002; CHKO ČS, 1988). Společenstva úzkolistých stepních trávníků se vyskytují i na skalnatém pahorku západně od Lužice s výskytem koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), kozince dánského (Astragalus danicus, ohrožený a zvláště chráněný druh) a kozince rakouského - A. austriacus (Burian, 2003), v lokalitě „Na skalce“ jihozápadně od Braňan s populací kavylu Ivanova - Stipa pennata (Tesařová, 2002), na vrchu Chlomek (Peřinová, 2001), na jihozápadním úbočí Štěpánovské hory (Burian, 2001), na dvou čedičových pahorcích na západním okraji Sušice (Burian, 2003). Pěkné porosty jsou také na vrchu Stráž východně od Svinčic s kavyly (Stipa spp.), silenkou ušnicí (Silene otites, ohrožený druh), aj. a dále na dvou  čedičových vršcích mezi Liběšicemi a Svinčicemi (vše Jaroš, 2004). Na vrchu Stráž dokládá Bělohoubek (1997) i výskyt hlaváčku jarního (Adonis vernalis).

Širokolisté suché trávníky (sv. Bromion erecti):

Zapojené až mezernaté trávníky s dominancí válečky prapořité (Brachypodium pinnatum), případně sveřepu vzpřímeného (Bromus erectus), v nižší vrstvě zpravidla s výrazným zastoupením kostřavy žlábkaté (Festuca rupicola) na mírnějších, zpravidla jižně orientovaných svazích. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, nejčastěji na měkčích sedimentárních horninách křídy (slínovce), starších i mladších třetihor, na spraších a podsvahových deluviích. Součástí společenstev, mimo zmíněných dominant, bývají také Carlina vulgaris (pupava obecná), Centaurea scabiosa (chrpa čekánek), Cirsium acaule (pcháč bezlodyžný, vzácný druh), Filipendula vulgaris (tužebník obecný), Fragaria viridis (jahodník trávice), Galium verum (svízel syřišťový), Hypericum perforatum (třezalka tečkovaná), Koeleria pyramidata (smělek jehlancovitý), máchelka srstnatá (Leontodon hispidus), len počistivý (Linum catharticum), jehlice rolní (Ononis spinosa, vzácný druh), jitrocel prostřední (Plantago media), vítod chocholatý (Polygala comosa), mochna sedmilistá (Potentilla heptaphylla), šalvěj luční (Salvia pratensis), krvavec menší (Sanguisorba minor), jetel horský (Trifolium montanum), na Bílinsku se často vyskytuje záraza bílá šalvějová (Orobanche alba subsp. major, ohrožený druh) parazitující na šalvěji a černýš rolní (Melampyrum arvense, ohrožený druh).

V okolí Bíliny se společenstva širokolistých stepních trávníku vyskytují poměrně hojně. Nalézáme je na pastvinách jižně a jihovýchodně od Kaňkova (Skuhrovec, 2001; Tesařová, 2002), na jihozápadně exponovaných stráních Zlatníku (Tesařová, 2002) a Bořeně. Velmi pěkné porosty s velkou populací zárazy bílé šalvějové (Orobanche alba subsp major) jsou na pastvinách západně od Svinčic (Jaroš, 2004). Na svazích mezi Svinčecemi a Choučí je ve společenstvech sv. Bromion erecti  velmi hojně zastoupen Melampyrum arvense (černýš rolní) a Filipendula vulgaris - tužebník obecný (Jaroš, 2004). Větší plochy širokolistých suchých trávníků mapovali Burian (2003) a Bělohoubek (2002, 2003) východně, západně a jihovýchodně od Lužice. Menší plochy jsou na Syslíku a Trupelníku (Peřinová, 2001), na úpatí Zaječího kopce a na malém pahorku uprostřed pole východně od Holibky (Burian, 2003), dále na Pahorku mezi Jánským vrchem a Svinčicemi (Burian, 2003), pod Jánským vrchem (Bělohoubek, 2002), na jižních svazích Vinské hory a kolem Mrtvého vrchu u Kostomlat (Peřinová, 2001) a také východně od vrchu Stráž u Svinčic (Jaroš, 2004).

Mezofilní bylinné lemy (sv. Trifolion medii):

Lemy na okrajích mezofilních lesů, zpravidla dubohabrových a vegetace skalnatých světlin v suťových lesích. Dominantními druhy jsou nejčastěji řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), černýš hajní (Melampyrum nemorosum) a jetel prostřední (Trifolium medium). Jednotka byla na Bílinsku mapována na kontaktu suchých pastvin a dubohabrových hájů, např. jihovýchodně od Kaňkova na okrajích lesa nad Lázněmi Kyselka (Skuhrovec, 2001; Tesařová, 2002). Dalšími lokalitami jsou: vrch Pahorek mezi Jánským vrchem a Svinčicemi, okraje Mirošovického lesa, na krajích lesních celku u Zaječího kopce a Holibky (vše Burian, 2003).

Na lemech a okrajích teplomilných doubrav na bazických horninách se také vyvíjí vegetace suchých bylinných lemů (sv. Geranion sanguinei). Tento typ lesních lemů byl zjištěn např. na Štěpánovské hoře u Štěpánova (Burian, 2001).

Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů (sv. Salicion triandrae, Salicion albae): 

Vegetace byla zjištěna v rámci mapování biotopů na dvou úsecích při Bílině a v jedné části při potoku Srpina (Tesařová, 2002). V porostu (zvl. u Bíliny) dominovala vrba bílá (Salix alba). U Srpiny více vrba křehká (Salix fragilis), vrba trojmužná (S. triandra), vrba košíkářská (S. viminalis ). Vždy byl přítomen též: javor mléč (Acer platanoides), olše lepkavá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). V bylinném podrostu dominuje kopřiva (Urtica dioica), přítomen je i opletník plotní (Calystegia sepium), orsej jarní (Ficaria verna), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius), kostival lékařský (Symphytum officinale).

Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny (sv. Berberidion, Pruno-Rubion radulae):

Husté, často trnité křoviny, vysoké kolem 2 – 5 m, druhově bohaté či chudší, často velkoplošné nebo liniové. Představují v podstatě přechodové sukcesní stádium mezi původním bezlesím (pastviny, louky, opuštěná pole) a klimaxovým lesem. Vesměs mají více dominantních druhů, nejčastěji lísku obecnou (Corylus avellana), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), slivoň trnku (Prunus spinosa), růži (Rosa spp.), hloh (Crataegus spp.), svídu dřín (Cornus mas) a svídu krvavou (C. sanguinea). V podrostu je výrazně odlišen světlý a suchý okraj křoviny s výskytem druhů sousedních trávníků nebo lemů od stinného, méně zarostlého vnitřku s nitrofilními a mezofilními druhy a často i s druhy hájovými.

Teplomilné křoviny se vyskytují rozptýleně téměř po celé oblasti Bílinska, nevyskytují se pouze na výrazně synantropně narušených územích. Pod Zlatníkem, u Obrnic, pod  a na Bořeni v bezprostřední blízkosti Bíliny, severně od vrchu Stříbrník u Žichova, severovýchodně od Kučlína i pod Kaňkovem je tento biotop velmi častý (Tesařová, 2002; Bělohoubek, 2003; Jaroš, 2004; Peřinová, 2001; Burian, 2003; Skuhrovec, 2001), zejména v mozaice s trávníky, jako expandující společenstvo. V trávnících, jako pionýrská dřevina, nastupuje  růže šípková (Rosa canina), trnka (Prunus spinosa) a hloh (Crataegus monogyna). V hustších porostech nechybí javor babyka (Acer campestre) – ten je pod Zlatníkem dominující, a místně zde byly pochybnosti, zda již nejde o les. Dalšími v lokalitě běžnými druhy jsou: hrušeň polnička (Pyrus pyraster), ostružiník i maliník (Rubus spp., Rubus idaeus). V menším množství, ale nikoli vzácně, je ve směsích keřů: brslen evropský (Euonymus europaea), řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica) a kalina tušalaj (Viburnum lantana). Z keřů jiných společenstev je dosti častá srstka (Ribes uva-crispa), méně častý je bez hroznatý (Sambucus racemosa).

Nízké xerofilní křoviny (sv. Prunion spinosae): 

Nízké křoviny se skalníky, především se skalníkem celokrajným (Cotoneaster integerrimus, vzácný druh), dále s druhy rodu slivoň (Prunus) a růže (Rosa). Porosty jsou maloplošné nebo tvoří rozsáhlejší mozaiky. Zpravidla se vyvíjejí v kontaktu se suchými trávníky a suchými bylinnými lemy na výslunných svazích, skalních hranách i na hlubších půdách. Představují přechodové sukcesní stádium mezi suchými trávníky a vysokými křovinami..

Charakteristické porosty s Cotoneaster integerrimus se vyskytují na Bořeni a v jeho okolí, podobné porosty, i když ne tak rozsáhlé, nalézáme na Želenickém vrchu (Jaroš, 2004). Drobné porosty bez skalníků rozptýleně existují na vrších v okolí Radovesické výsypky (Trupelník, Chlomek, Holibka, Mrtvý vrch aj. (Peřinová, 2001; Burian, 2003).

Lužní lesy (sv. Alnion incanae, Salicion albae):

Souvislejší lužní lesy v nivách toků se na Bílinsku již téměř nevyskytují. Zanikly postupnou urbanizací oblasti a kanalizací větších i menších toků. V rámci mapování biotopů byl rozsáhlejší porost lužního lesa zjištěn mezi Duchcovem a Osekem (Kořen, 2002). Tuto lokalitu zmiňuje i Zelený (1999), který zde popisuje vrbotopolový luh (sv. Salicion albae) a bažinou olšinu (sv. Alnion glutinosae).

Poměrně zachovalý, nicméně malý fragment jasanovo-olšového lužního lesa existuje v údolí potoku Syčivka, proti proudu od obce Kučlín (Jaroš et Pavlík, 2004; Peřinová, 2001). Drobnější linie s lužními porosty doprovázejí ještě jiné potoky v oblasti (Mukovský potok, Lužický potok).

Charakteristickou složkou stromového patra lužního lesa jsou: Fraxinus excelsior (jasan ztepilý), Alnus glutinosa (olše lepkavá), Acer platanoides (javor mléč), A. pseudoplatanus (javor klen), různé vrby (Salix spp.), Sambucus nigra (bez černý), Ulmus laevis (jilm vaz, vzácný druh). V bylinném patře rostou: Urtica dioica (kopřiva dvoudomá), Aegopodium podagraria (bršlice kozí noha), Caltha palustris (blatouch bahenní), Filipendula ulmaria (tužebník jilmový), Galium aparine (svízel přítula), Glechoma hederacea (popenec břečťanolistý), Impatiens parviflora (netýkavka malokvětá – nepůvodní druh), Ranunculus repens  (pryskyřník plazivý), Stellaria nemorum (ptačinec hajní), Calystegia sepium (opletník plotní), Solanum dulcamara (lilek potměchuť), Symphytum officinale(kostival lékařský), Ficaria verna (orsej jarní), Anemone nemorosa (sasanka hajní) aj.

Mokřadní olšiny (sv. Alnion glutinosae):

Fragment mokřadní olšiny roste podle výsledků mapování biotopů v těsném kontaktu s městskou zástavbou Duchcova (Kořen, 2002) a zřejmě stejný porost popisuje i Zelený (1999). Ve stromovém patře dominuje Alnus glutinosa (olše lepkavá). V bylinném patře jsou: sasanka hajní (Anemone nemorosa), orsej jarní (Ficaria verna), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), mydlice lékařská (Saponaria officinalis), kostival lékařský (Symphytum officinalis) aj.

Hercynské dubohabřiny (sv. Carpinion):

Nejrozsáhlejší jednotka v pozůstatcích přirozených lesů v oblasti. Dubohabřiny rostou na živinami bohatších, zpravidla hlubších půdách na svazích a plošinách. V různé míře zachovalosti a reprezentativnosti se vyskytují pod úpatími všech vulkanických kopců na Bílinsku. Dubohabrové háje nalézáme, např. v lesích nad Lázněmi Kyselka, pod Kaňkovem, na vrchu Chlum (přímo v Bílině), na Červeném vrchu (u Braňan), pod vrchem Špičák a pod Štrbickým vrchem (u obce Štrbice), pod vrchem Zlatník. Poměrně pěkné porosty jsou u obce Lužice, severně od Bořeně a rozsáhleji i jihovýchodně od Oseka.

Ve stromovém patře hercynských dubohabřin převažuje Carpinus betulus (habr obecný), Quercus petraea (dub zimní), Q. robur (dub letní), častá je příměs lípy srdčité (Tilia cordata). V keřovém patře se vyskytují menší jedinci patra stromového, dále např. Cornus sanguinea (svída krvavá), Lonicera xylosteum (zimolez pýřitý), Corylus avellana (líska obecná). V bylinném patře má význam indikačního druhu Hepatica nobilis (jaterník podléška) a dále se vyskytují hájové druhy, jako např. Anemone nemorosa (sasanka hajní), Hieracium murorum (jestřábník zední), Lathyrus vernus (hrachor jarní), Melica nutans (strdivka nicí), Poa nemoralis (lipnice hajní), Pulmonaria officinalis (plicník lékařský), Tanacetum corymbosum (řimbaba chocholičnatá) aj.

Suťové lesy (sv. Tilio-Acerion):

Listnaté lesní porosty na strmých svazích s výchozy skal nebo s výrazným půdotokem, v roklích a dolních částech svahů, na svahových úpatích s akumulací balvanů nebo jiného suťového materiálu.

Velmi pěkné porosty suťového lesa nacházíme na úpatích Želenického vrchu, severních úpatích Bořeně, na Špičáku a Štrbickým vrchu. Dalšími lokalitami jsou: Nad Hetovem (1,5 km severovýchodně od Mukova), Štěpánovská hora a vrch Hůrka u Štrbic.

Stromové patro suťových lesů je druhově bohatší než u jiných typů mezofilních listnatých lesů. Převládají v něm suťové dřeviny: javor mléč (Acer platanoides), j. klen (A. pseudoplatanus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípa srdčitá (Tilia cordata), lípa velkolistá (T. platyphyllos), habr obecný (Carpinus betulus) a jilm drsný (Ulmus glabra). Rovněž keřové patro s lískou obecnou (Corylus avellana), srstkou angreštem (Ribes uva crispa), bezem černým (Sambucus nigra), b. hroznatým (S. racemosa) a dalšími druhy je bohatě vyvinuté. V bylinném patře je málo ekologicky specializovaných druhů, spíše se vyskytují druhy přesahující z bučin, dubohabřin, údolních jasanovo-olšových luhů a vzácněji s teplomilných doubrav. Typické je také zastoupení nitrofilních druhů, např. kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kakost smrdutý (Geranium robertianum), a druhů náročných na vlhkost jako: hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum) a ptačinec hajní (Stellaria nemorum).

Květnaté bučiny (podsvaz Eu-Fagion):

Jsou na Bílinsku pouze okrajovou záležitostí. Nepříliš typické a ochuzené fragmenty se vyskytují na Jánském vrchu u Korozluk (Bělohoubek, 2002).

Perialpidské bazifilní teplomilné doubravy, syn. šipákové doubravy (sv. Quercion pubescenti-petraeae):

Světlé lesy s dubem šipákem (Quercus pubescens) a s dubem zimním (Q. petraeae) na výslunných svazích a na minerálně bohatých horninách (v našich podmínkách čediče a vápenité horniny). Významnými lokalitami s šipákovými doubravami na Bílinsku jsou Zlatník,  Želenický vrch (Jaroš, 2004; Tesařová, 2002) a přírodní památka Lužické šipáky u Lužice (CHKO ČS, 1993). Drobnější porosty jsou i na Špičáku a Štěpánovské hoře.

Duby jsou v porostu obecně menšího vzrůstu, zatímco bohatě vyvinuté keřové patro s Cornus mas (svída dřín), Crataegus monogyna (hloh jednoblizný), Ligustrum vulgare (ptačí zob obecný) aj. na porostních světlinách někdy dosahuje až výšky patra stromového. Bylinné patro je druhově bohaté, dominují v něm zpravidla válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), ostřice nízká (Carex humilis, vzácný druh) nebo tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria). Zvláštností Želenického vrchu je, že se ve zdejších porostech vyskytuje zřejmě uměle dosazený Quercus cerris – dub cer, silně ohrožený druh (Jaroš, 2004; Bárta et al., 1973), který se v obdobných porostech vyskytuje pouze na jižní Moravě.

Středoevropské bazifilní teplomilné doubravy (sv. Quercion petraeae):

Rozvolněné teplomilné doubravy s dubem letním (Quercus robur) a dubem zimním (Q. petraeae) na měkkých horninách, nejčastěji zvětralinách křídových slínů a slínovců, neogenních jílovitých sedimentech, paleogenních flyšových jílovcích a sprašových půdách v rovinatých nebo mírně svažitých terénech.

V okolí Bíliny se bazifilní teplomilné doubravy vyskytují roztroušeně. Známými lokalitami jsou, např. Bílina - nad Žižkovým údolím (Peřinová, 2001), Štrbický vrch a vrch Hůrka u Štrbic, Vinská hora a  Mrtvý vrch (vše Peřinová, 2001). Porosty této jednotky také existují jihozápadně od Bořeně (Peřinová, 2001), na Horce - jižně od Hrobčic a v okolí Mrzlic na Mrzlickém vrchu a Zaječím kopci (vše Burian, 2003).

Bylinné patro těchto porostů je druhově bohaté, obsahuje druhy teplomilných doubrav (Brachypodium pinnatum – válečka prapořitá, Tanacetum corymbosum – řimbaba chocholičnatá), dubohabřin (Anemone nemorosa – sasanka hajní, Hepatica nobilis – jaterník podléška), acidofilních doubrav (Festuca ovina – kostřava ovčí, Luzula luzuloides – bika hajní) aj.

Acidofilní teplomilné doubravy (sv. Quercion petraeae a Genisto germanicae):

Světlé porosty na výslunných, strmých a často skalnatých svazích s dominancí dubu zimního (Quercus petraea). Na Bílinsku poměrně vzácně a maloplošně se vyskytující jednotka. Kvalitní porosty jsou třeba na Bořeni (Peřinová, 2001)a Holibce (Burian, 2003). Méně reprezentativní porosty jsou v Hrobčickém lese u Hrobčic (Burian, 2003).

Stromové patro je v některých porostech velmi rozvolněné a nízkého vzrůstu. Keřové patro je zpravidla vyvinuto slaběji a mnohdy je tvořeno pouze nižšími jedinci stromového patra. Bylinné patro je druhově bohaté. Dominantou je zpravidla kostřava ovčí (Festuca ovina), lipnice hajní (Poa nemoralis) nebo tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria). Z dalších druhů bývá zastoupen hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), smolnička obecná (Lychnis viscaria), rozchodník dlouholistý (Sedum sexangulare), mateřídouška časná (Thymus praecox), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), bika hajní (Luzula luzuloides), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), šťovík menší (Rumex acetosella) aj.

Suché acidofilní doubravy (sv. Genisto germanicae-Quercion):

Reprezentativní acidofilní doubravy se na Bílinsku téměř nevyskytují. Během mapování biotopů (Burian, 2003) byly tyto porosty zjištěny pouze jižně od Mukova. Ve stromovém patře zdejších porostů dominuje dub (Quercus spp.) s příměsí břízy bělokoré (Betula pendula) a borovice lesní (Pinus sylvestris). V chudém bylinném patře rostou: konvalinka vonná (Convallaria majalis), kostřava ovčí (Festuca ovina), černýš luční (Melampyrum pratense), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium) a netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora – invazně se šířící neofyt). Z keříčků se objevuje borůvka (Vaccinium myrtillus).

Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin (sv. Asplenion septentrionalis):

Vegetace stinných i slunných skalních srázů a balvanových rozpadů v údolích, drolin vulkanických kopců, vzácněji také opuštěných lomů. Fyziognomii porostů určují drobné acidotolerantní kapradiny, např. sleziníky (Asplenium ssp.), i kapradiny robustnější, např. kapraď samec (Dryopteris filix-mas). Dominující petrofyty jsou doprovázeny acidofyty s širokou ekologickou amplitudou (např. metlička křivolaká - Avenella flexuosa) mezofilními druhy lesů a křovin (např. lipnice hajní - Poa nemoralis) a někdy i druhy suchých trávníků (např. česnek šerý horský - Allium senescens subsp. montanum). Druhy s diagnostickou hodnotou jsou, např.: tařice skalní - Aurinia saxatilis, jestřábník bledý - Hieracium schmidtii, kosatec bezlodyžný - Iris aphylla (silně ohrožený a zvláště chráněný druh), osladič obecný - Polypodium vulgare, violka trojbarevná skalní - Viola tricolor subsp. saxatilis a další.Velké pokryvnosti dosahují také mechy a lišejníky.

Asi nejznámější lokalitou Bílinska s charakteristicky vyvinutou vegetací sv. Asplenion septentrionalis je národní přírodní rezervace a kandidát na evropsky významnou lokalitu pSCI – Bořeň. Skalní vegetace Bořeně obsahuje některé suchomilné chamaefyty, které ve zdejších porostech přetrvávají z pozdně pleistocénního a raně holocénního období, jedná se tedy o glaciální relikty, jsou to: Aster alpinus (hvězdnice alpská, kriticky ohrožený a zvláště chráněný druh) a Saxifraga rosacea (lomikámen trsnatý, silně ohrožený a zvláště chráněný druh). Charakteristický je pro Bořeň výskyt i hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus, silně ohrožený a zvláště chráněný druh), ten se však vyskytuje i na Zlatníku. Dalšími významnými lokalitami jsou, např.: Kaňkov (Skuhrovec, 2001), skalní výchozy a vyhlídky do údolí Bíliny (Tesařová, 2002), Holibka (Burian, 2003), drobné skalnaté útvary v okolí vrchu Skalka, jihozápadně od Štěpánova (Burian, 2003), Štěpánovská hora (Burian, 2001), Skalička - jihozápadně od Kostomlat pod Milešovkou (Burian, 2001) a Kostrlík.